Když se řekne "švédský", nejspíš se nám vybaví spojení švédský stůl, švédský hokej, švédská bedna nebo švédské zápalky. A co švédský hřích, výraz, který ještě v nedávné minulosti symbolizoval údajnou mravní uvolněnost na severu Evropy?

Kdy tento fenomén vlastně vznikl?

Podle některých názorů lze jeho kořeny hledat až u švédského malíře a sochaře Anderse Zorna (1860 - 1920). Značnou část tvorby tohoto umělce tvoří ženské akty, jejichž genezi obvykle doprovázelo těhotenství dívky, která mu zrovna stála modelem. Tuto teorii je ovšem nutné brát s patřičnou rezervou, už proto, že Zorn se zřejmě slabostí, kterou měl pro své modelky, nijak zvlášť nelišil od jiných kumštýřů.

Seriózní badatelé proto začátek švédského hříchu obvykle kladou do pozdější doby, přesněji řečeno do roku 1951, kdy režisér Arne Mattsson natočil kontroverzní film Tančila jedno léto. Při jeho uvádění do kin z jakéhosi důvodu zaspala cenzura, díky čemuž se představitelka hlavní role Ulla Jacobssonová poněkud nezvyklým způsobem zapsala do dějin světové kinematografie: stala se vůbec první herečkou, která na filmovém plátně odhalila bradavky ňader. Tím jako by se potvrdila obecně přijímaná teze, že Švédové jsou sice uzavření lidé, kteří neradi obnažují své nitro, ale tělesné obnažování jim nečiní velké potíže.

Jacobssonová svými vnadami uvolnila lavinu, která se nedala zastavit a postupně smetla řadu morálních konvencí a omezení. Švédský filmový průmysl se samozřejmě nespokojil s pouhou nahotou a v šedesátých letech a na začátku sedmdesátých let minulého století už masově produkoval tituly, které lze označit jako pornografické. Jakkoli se nám z hlediska dnešních kritérií můžou jevit jako naivní a zcela nezávadné, ve své době znamenaly důležitý průlom.

Právě pornografické filmy - spolu s pornografickými časopisy, sexshopy, sexkluby, live shows atd. - patřily k nejviditelnějším projevům nově uvolněných mravních regulí. Zasažena ovšem nebyla pouze "pokleslá" kultura, sexuální otevřeností se v rostoucí míře vyznačovalo i zcela seriózní umění. Například jedno stockholmské nakladatelství založilo pornografickou edici Láska, do které přispívali přední spisovatelé povídkami a novelami inspirovanými dobovým heslem hippies Make love, not war.

"Odvážná" díla začali se zavedenými hereckými hvězdami točit i tak významní režiséři, jako byl Ingmar Bergman: zatímco Léto s Monikou z roku 1953 ještě patří do kategorie nevinných dílek `a la Tančila jedno léto, v Mlčení, které vzniklo o deset let později, je již patrný posun k těžšímu kalibru: jedna z protagonistek masturbuje v posteli, druhá zase v potemnělém jevišti varieté fascinovaně pozoruje kopulující milenecký pár. Není divu, že se Mlčení stalo diváckým hitem a přitáhlo do kin i mnoho lidí, které filmové umění obvykle příliš nezajímalo.

Ještě větší pozdvižení vyvolal snímek Vilgota Sjömana o stavu současné společnosti Jsem zvědavá, v jehož jedné scéně si to mladá dvojice "rozdává" před konsternovaným vojáčkem střežícím královský zámek ve Stockholmu. Ve Spojených státech cenzoři došli k závěru, že to už je přespříliš, a film pro nemravnost zakázali.

Liberální postoj k sexu a erotice samozřejmě ovlivnil i chování lidí ve skutečném životě. Zvlášť mezi mladší populací padla řada zábran, a tak se docela hodilo, že mezi povinné školní předměty byla zařazena sexuální výchova. V módě začaly být lásky na jednu noc a - pokud vztah vydržel o nějakou tu noc a den déle - soužití bez sňatku, "na hromádce".

Některá tabu vzala za své v rámci snah o reformu společnosti a zrovnoprávnění žen. Nápisy na novinových stáncích vyzývaly příslušnice něžného pohlaví, aby se nenechaly zahanbit muži a samy nakupovaly kondomy, v parcích, na plovárnách a na jiných veřejných místech se ženy emancipovaly tím, že se začaly opalovat "nahoře bez". Konečně několik reformátorů se obrátilo na parlament s požadavkem, aby stát zdokonalil svou sociální síť a všem lidem, kteří nemají stálého partnera nebo partnerku, proplácel návštěvy veřejných domů.

Jak se říká, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, ale pověst, která toto všechno provázela v zahraničí, realitu značně zveličovala. Švédsku, do té doby obvykle spojovanému pouze s chladným podnebím, vysokým počtem sebevražd a vysokými daněmi, přibyly nové atributy: vášnivé, notoricky se svlékající modrooké blondýnky, volná láska, skupinový (nebo alespoň trojčlenný) sex, sofistikované sexuální techniky...

Ke vzniku mýtu někdy přispělo komické nedorozumění, jako tomu bylo v případě jednoho švédského filmového distributora, kterému jistý anglický obchodník nabízel dlouhý indický film. Distributor, který byl zároveň režisérem erotických filmů, chtěl poznamenat, že ve Švédsku by se takový film musel promítat s přestávkou, ale omylem, pod vlivem své druhé profese, se uřekl a místo slova intermission, přestávka, použil výraz intercourse, soulož. Sice se vzápětí opravil, ale tím to jen ještě zhoršil: na filmovém festivalu v Cannes se pak přetřásalo, že se ve švédských kinech dělá přestávka na souložení.

Zájem švédské populace o sex a všechno, co s ním souvisí, v posledních letech a desetiletích nijak neochabl, ale přesto je dnes leccos jinak, než bývalo. Některé jevy časem ztratily punc hříšnosti a staly se přirozenou součástí života, jiné naopak zcela zmizely.

Neokonzervativismus a hrozba AIDS, které na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let do Švédska doputovaly ze zámoří, vedly ke změně postojů a chování lidí i celého společenského klimatu. Významnou roli sehrál také militantní feminismus. Ten, jak známo, striktně odmítá pornografii a komercializaci sexu jako projev ponižování ženy a občas přitom zachází do kuriózních extrémů, před nimiž svého času varoval švédský spisovatel August Strindberg, když upozorňoval, že by se rovnoprávnost žen mohla zvrhnout v nerovnoprávnost mužů.

Když například před časem jeden velký švédský deník uveřejnil vtipnou reklamu, na které byl pod obrázkem ženy ve spodním prádle popisek "Děti, udělejte radost tatínkovi: kupte mamince nové kalhotky a podprsenku," označilo ji několik ženských organizací za diskriminační a zvažovalo, že na list podá žalobu.

Švédsko v detabuizaci sexu postupně dohnaly a pak i předehnaly jiné země. Většina pornofilmů se v současnosti točí v americké Kalifornii a erotické kluby a obchody s erotickými pomůckami se asi dají nejsnáz najít v postfrankistickém Španělsku či postkomunistické východní Evropě. Ve Švédsku buď zcela zmizely, nebo byly vytlačeny z městských center do odlehlých obskurních lokálů. A nevěstince - ony nevěstince, které měly být dotovány ze státního rozpočtu - se staly, alespoň oficiálně, neznámým pojmem: přijímání sexuálních služeb za úplatu (kupodivu však ne jejich poskytování!) bylo zařazeno mezi trestné činy.

Čas od času se ozývají hlasy, které tvrdí, že žádný švédský hřích ve skutečnosti nikdy neexistoval, že si ho v cizině prostě vymysleli. S tím lze sotva souhlasit, ale je pravda, že zahraničí tento jev vnímalo ostřeji než ti, kdo s ním každodenně přicházeli do styku, žili přímo v něm. Ať už to bylo jakkoli: když se dnes o švédském hříchu zmíníte před švédskými teenagery, nejspíš vás obdaří nechápavým pohledem, protože nebudou vůbec tušit, o čem mluvíte. A lidé o trochu starší, kteří četli knížky Milana Kundery, vám vysvětlí, že pravou zemí volné lásky zřejmě bylo komunistické Československo.

Další články na toto téma: