Vůbec jsem se nechtěl do debaty na téma registrované partnerství osob stejného pohlaví zapojovat. Jednak se mě toto téma osobně dotýká a jednak považuji pro svůj spokojený život v městě Praze za podstatnější jiné okolnosti, než je registrace na úřadě. To, co jsou ale schopni účastníci této debaty povídat a psát za ptákoviny, je opravdu nechutné.

Homosexuálové jsou obyčejní lidé kolem vás

Uvědomují si vůbec ti, kteří šermují se slovy jako „gay“, „homosexuál“, „tolerance“, „sex“, „výchova“, „nemoc“ apod., že mluví o skutečných živých lidech?  Je jim vůbec zřejmé, že homosexuálové nejsou ve své většině podivné a směšné postavičky z reality show, karikatury z filmů a estrád, ale jejich sousedé, spolupracovníci a v mnoha případech známí a snad i přátelé? Že jsou to lidé vděční za to, že mohou žít ve společnosti, která nerozhoduje o intimních záležitostech jednotlivce?

A dali tak příležitost rádobyobráncům „hodnot“ i rádobyliberálům k veřejnému striptýzu před voliči. Politici sliní prsty a dle větrů veřejného mínění vystavují na odiv tu „obranu rodiny“, tu „svobodu sexuální orientace“. Hvězdy a hvězdičky showbyznysu se těší, jak svými „sňatky“ zaplní titulní stránky časopisů. Homosexualita, holenkové, není hnutí. Je to veskrze osobní záležitost, zprvu nijak příjemná. Asi jako když musíte nosit brýle. Naučíte se s tím žít, zjistíte, že není důvod se za nic stydět, že rozumní lidé vás hodnotí podle jiných měřítek, než je velikost vašich dioptrií. Že je to sexy. Ale právě proto nemáte potřebu zakládat „stranu obrýlených“ a požadovat zvláštní úlevy pro obroučkované. Chceme-li si jako „teplí“ ublížit, pak se sešikujme do davu, roztáhněme transparenty, vyhledejme vůdce a nechme se zahnat do nějaké politické ohrádky.

Nemám důvěru k lidem, kteří bojují za „práva homosexuálů“. Tisíce let se civilizace, které říkáme západní, atlantická, snaží definovat práva a povinnosti člověka. Dialogem, sebereflexí, despektem k autoritám i těm nejvyšším, potoky krve, megatunami násilí, statečností, moudrostí i slepotou jsme dospěli ke stavu, kdy jedinec má nevídané osobní svobody, blahobyt a bezpečí. Ještě našim dědům se o něčem takovém ani nezdálo.

Naivně se domnívám, že svoboda sexuální orientace mi není dána tím, že jsem heterosexuál, homosexuál nebo bisexuál, ale protože jsem člověk, žijící v tomto kulturním prostoru na začátku 21. století. Věřím, že moji spoluobčané pochopí prostou skutečnost, že trávím-li s někým v jedné domácnosti třeba pět let, jsem asi jeho blízká osoba.

A jako takové by bylo možné mi třeba sdělit stav přítele, bude-li nemocný. To nijak nesouvisí s konzervatismem, liberalismem nebo právy menšin. To souvisí se zdravým rozumem a schopností účinně a spravedlivě si zorganizovat vzájemné soužití.

Moc bych prosil, abychom do této debaty netahali Boha. Nikdo z nás netuší, jakým způsobem a podle jakých měřítek budeme hodnoceni, až přijde ona chvíle. A přijde-li vůbec. Budeme-li vůbec někomu stát za to, aby se námi zabýval. Domnívají-li se někteří, že na to mají mustr, tím více se mám před nimi na pozoru.

Každý z nás jsme něčím „jiní“, každý z nás jsme v něčem „menšinou“. Politici se logicky snaží tyto „menšiny“ využít ve svých vzájemných soubojích, definovat na nich svoje postoje, názory, vize. Sexuální orientace je vděčné téma. Každý mu rozumí, každého se dotýká, každý s ní má svoje zkušenosti, zážitky, problémy. Je to ale oblast, kde můžeme hodně ublížit, ponížit, ranit. Řešme praktické problémy vzájemného soužití. Usnadňujme lidem život, neomezujme jejich svobodu. Ale netahejme intimitu do politiky. A politiku do intimity.

Další články na toto téma: